Foto: Jarmila Štuková
Simona Riedlová
Jmenuji se Simona Riedlová. Je mi 27 let. Před deseti lety jsem udělala krok špatným směrem. S kamarádkami jsme vylezly na vagón odstavený ve vlakovém depu. Ani nás nenapadlo, jaké nebezpečí nám hrozí. Chtěly jsme si dát jen cigáro, posedět a pořídit pár fotek. Vždy jsem byla zvědavá, tak jsem se chtěla podívat, jestli je poklop na vagónu otevřený. A potom…
Potom, už si nic nepamatuji, záchranku, vrtulník, snahu záchranářů mě udržet při životě. Když jsem se probrala, nevěděla jsem, kdo jsem, co se stalo. Jen podle pípání přístrojů mi došlo, že jsem v nemocnici. Hrozná žízeň, neschopnost se přes lavinu obvazů pohnout, byla mi příšerná zima ze šoku, který moje tělo dostalo. Když přišla moje mamča, neměla jsem ponětí, kdo to je, jen to, že ji mám moc ráda. Postupně se paměť vracela, rodina mi musela spoustu věcí vyprávět, abych si vzpomněla. Cítila jsem se celkem dobře, pod léky jsem neměla bolesti a také jsem nevěděla, jak moc jsem tímto činem změnila svůj život. Přišla ta chvíle, kdy jsem se to dověděla…. Skalpovaná hlava, takže už žádné vlasy, přišla jsem i o ucho a celé mé tělo je pokryto hlubokými jizvami. Chtěla jsem to vzdát. „Copak takhle můžu žít? Jsem ošklivá. Zničila jsem si život.“ Říkala jsem si v nekonečně dlouhých osamělých nocích.
Plakala jsem, často do chvíle, než mi došlo, že tohle není moje slabina. Můžu díky tomu být silnější, jsou to zkušenosti. Pláč, sebelítost, to k ničemu nevede. Já chci žít, chci mít radost ze života, z toho, že jsem to přežila. Nikdy na nic nejste sami, kolem vás jsou lidé, kteří vám pomůžou se z toho dostat, stačí jen otevřít oči a najdete je. Vzala jsem zbytky sil a začala bojovat. „Já nejsem chudinka, dokážu to!“ Opakovala jsem si přes slzy při fyzioterapiích, které jsem nesnášela, při převazech kdy mi tekly bolestí slzy.
Každý den, ač byl dlouhý jako celý měsíc, jsem věděla, že to dokážu. A dokázala. Vše zlé jednou skončí a místo toho nastoupí to dobré. Jsou lidé, kteří vás milují a milovat budou, a to proto, co jste prožili, že se nevzdáváte. Najdete si práci, kterou budete milovat, bude Vás bavit a naplňovat, budete se posouvat dál, budete lepší, než jste byli před tím. Popáleninami život nekončí, jizvy jsou jen vzpomínka na to, že jste bojovali a zvítězili.
Ale Simona v tom není sama...
Foto: Jarmila Štuková
Rosťa Novák
Bylo parné léto. Moje rodina si vyjela s přáteli na cyklovýlet, jako každý rok. První večer se jsme se rozhodli přenocovat venku nedaleko malého nádraží. Zatímco dospělí z auta vynášeli bagáž, napadlo nás s kamarádem zajít prozkoumat staré odstavené vagóny.
Bylo mi tehdy jedenáct let. Všechno mě zajímalo, rád jsem objevoval nové věci. Nejdřív jsem vylezl na jeden, ale nic zajímavého tam nebylo. Tak jsem se šel podívat na ten vedle. Ani ve snu mě nenapadlo, že by tam mohl být nějaký proud. Když jsem se vracel zpátky, asi jsem se přiblížil hodně blízko k jednomu z drátů a došlo k přeskoku elektrického výboje. Pamatuju si jen, že se mi nárazem na nějaký roh rozsekla brada. Taky to, jak mě táta chytil do náruče a předával strejdovi. Na nádraží přijela sanitka a já si myslel, že mě jen rychle ošetří a výlet může pokračovat.
Poslední vzpomínka patří uspávacímu prášku strčenému pod jazyk. Po převozu do nemocnice se moji rodiče dozvěděli, že jsem prodělal 56 procent popálenin třetího stupně. Na klinice jsem pak strávil nekonečných devět měsíců, z toho šest jsem se nemohl pohnout z lůžka. Hrál jsem hokej a tvrdě trénoval. Jen ležet byla pro mě dost drsná životní zkouška. Naštěstí se sestry a doktoři na pražské klinice popálenin všemožně starali o to, jak mi dlouhou chvíli zkrátit. A dost mi také pomohly počítačové hry.
Po propuštění z nemocnice bylo docela těžké dostat se zpátky mezi kluky. Zranění už nebolelo, ale někdy jsem cítil beznaděj a trvalo pět let, než jsem následky úrazu přijmul. Docela dlouho jsem se styděl svléknout, pár kluků si ze mě dělalo srandu, říkali mi třeba Niki Lauda. Ale nebyla jiná cesta než se s jizvami naučit žít. I s holkami je to v pohodě. A ani si nemyslím, že kdyby se to nestalo, měl bych okolo sebe lepší partu kluků. Jediná věc, kterou mi asi úraz vzal, je hokej. Ale kdo ví, možná by ze mě stejně hokejista nebyl!