Jedna blbá fotka
Jedna blbá fotka a Tvůj život se může obrátit naruby. Víš, kdo jsou „vagonáři“? Jsou to děti a mladiství, kteří přelézají vagony opuštěných nádraží a následkem nevědomosti se těžce popálí. Většinou jen pro vidinu uznání na sociálních sítích riskují na vagonech svůj život. Kontroverzní video Jedna blbá fotka má za cíl drsnou rétorikou zabránit vzniku dalších úrazů elektrickým proudem. Za jeho vznikem stojí celá řada osobností, lékařů, ale hlavně i samotných obětí. Účel? Tvrdě odradit.
Šance přežít těžké popáleniny způsobené dráty vysokého napětí není příliš vysoká. Přežít v tomto případě znamená jediné – nepředstavitelnou bolest, pro kterou škála výrazů slovníku nestačí. Když bolest na těle utěší profesionální péče lékařů, začíná ta druhá a delší část. Lítost, smutek a sociální smrt obětí. Cílem preventivní kampaně Jedna blbá fotka, je odradit budoucí vagonáře. Ti se shodují na tom, že kdyby o nebezpečí věděli, nikdy by na vagony nevylezli.
„Ani nás nenapadlo, jaké nebezpečí nám hrozí. Chtěly jsme si jen dát cigáro, posedět a pořídit pár fotek. Vždy jsem byla zvědavá, tak jsem se chtěla podívat, jestli je poklop na vagónu otevřený. a potom…“
„Vagonáři“ v číslech
Podle údajů Centra dětské úrazové prevence se ročně v Česku popálí necelé dvě tisícovky dětí. U nejmenších převažuje horká tekutina, u starších tvoří největší podíl experimenty s ohněm a zásahy elektrickým proudem. Častým způsobem je u nás popálení elektrickým obloukem při přelézání vagónů s nejvyšším počtem nehod ve věkové kategorii 13–18 let. Dle Kliniky popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady je těchto vážně popálených „vagonářů“ ročně v průměru devět. V měřítku všech případů se číslo může zdát zanedbatelné, ale proud z trolejí většinou způsobuje rozsáhlé popáleniny, s jejichž následky se pacienti potýkají celý život. Hojení ran je totiž obecně velmi pomalé, léčbu často komplikuje infekce a tvoří se při nich snadno zranitelné jizvy znetvořující na celý život.
„Skalpovaná hlava, takže už žádné vlasy, přišla jsem i o ucho a celé mé tělo je pokryto hlubokými jizvami. Chtěla jsem to vzdát. „Copak takhle můžu žít? Jsem ošklivá. Zničila jsem si život.“
| Úrazy elektrickým proudem roku 2016 | Muži úraz | Ženy úraz |
|---|---|---|
| Pod 18 let | 121 | 71 |
| Nad 18 let | 163 | 55 |
Argumenty tvůrců
Jak zaujmout mladé, jak je upozornit na číhající rizika, a jak je především odradit? Oříšek, který se snaží rozlousknout stovky marketingových specialistů, psychologů a snad všechny matky na světě. Modely chování z období mentálního dozrávání v období puberty jsou mnohdy těžko předvídatelné. Video se proto obrací přímo k teenagerům, kteří tráví svůj čas v partách na sídlišti, sledují známé ikony ze světa showbyznysu nebo hiphopové scény na internetu. Tyto děti dle českých psychologů fascinuje drsný svět ulice a rády se cítí jako důležitá součást své smečky, článek komunity. Dospělí řeč klipu možná odmítají, ale je to proto, že doma už jsou jejich děti hodné?
„Neoslavujeme ani neobhajujeme tento násilný, vulgární a často nezákonný způsob života sídlištních teenagerů. Syrově a bez příkras přenášíme realitu ulice do spotu, abychom dokázali děti emocionálně zasáhnout. Obrazově i jazykově se přizpůsobujeme jejich přirozenému prostředí. Ať už si to totiž chceme či nechceme připustit, naše děti (ne)vychovává velkou měrou internet a sociální prostředí, v němž se pohybují.“
„V našem týmu pracujeme s experty na sociální sítě a vzhledem k náročnosti tématu koncept diskutujeme s psychology, abychom eliminovali nebezpečí motivace. Při hloubkových rozhovorech s obětmi pro nás bylo zajímavé zjištění, že riziková skupina mnohdy ani netuší, že v železničních drátech koluje tak obrovské napětí.“
Foto: Jarmila Štuková
Ve videu, které spíše připomíná rapový klip, uslyšíte pravý zvuk ulice, (na níž v určitém roku života tráví čas naše děti nehledě na sociální postavení). Je z dílny agentury Creative Embassy v čele s mladým režisérem Lubošem Vackem.
Foto: Jarmila Štuková
„Video hovoří přímo k mladým. Používá jejich obrazový i výrazový jazyk, kterému většinová dospělá společnost nerozumí. Vycházím z premisy, že video dokonce výrazně odmítne s argumentem typu: „To nejsou ty naše vychované děti, to jsou děti z okraje společnosti.“ Vypovídajícím příkladem je nedávná kauza šikanování učitelky na střední škole. Nešlo o žádné deprivanty z nízkých sociálních poměrů. Studenti měli drahé mobilní telefony, kterými si celou otřesnou situaci natáčeli, a dobrý prospěch. Podobně tomu bylo u kauzy šikany spolužáků. Opět se jednalo o děti z dobrých rodinných zázemí.